Od vína k vodce až k maratonu a ještě dál...od Toma

02.11.2022

Ptali se mě často... Opravdu si chceš zničit život chlastem? nechci.. Tak proč pořád tolik piješ? nevím.. Tak přece nechceš chlastat ne? nechci.. Tak nechlastej! Takhle jednoduše to často vidí blízcí a mnoho dalších... Mnozí lidé v nás vidí jen slabochy bez vůle. Být nezávislý je vlastně úplně jednoduché, viďte? Ne, tak takhle to fakt není...

Příčiny vzniku a rozvoje závislosti.

Tohle je třeba chtít rozpoznat a pochopit. Jak to vzniklo. Co a jaké situace v životě mě vždy vedly k tomu nutkání vzít do ruky flašku, i přestože jsem znal následky!

Skutečně jsem pít nechtěl, ale nemohl jsem si pomoci! Nedokázal jsem bez toho být! Ke klidu mi vlastně stačilo jen to vědomí, že doma v lednici tu flašku mám. Nebo že na to mám prachy...

Nejvíc vděčnosti chci vyjádřit psychiatrické léčebně Horní Beřkovice. Právě tady mě totiž nastartovali na mé cestě k sebepoznání. Zažehli ve mě chuť objevovat a porozumět tomu, proč se nedokážu ovládat a chci se zničit. Proč jsem ve skrytu duše toužil po smrti...

V léčebně vám neřeknou, jak se zbavit závislosti. Ani vám nedají léky, po kterých se už nedotknete žádného alkoholu a drog. Budou Vám ale klást ty správné otázky. Příjemné to často být nemusí. Dokážete-li však upřímně a pravdivě, často i sebekriticky odpovídat, můžete vy sami přijít na to, co vás k závislosti opakovaně přivádí.
Jak s tím naložíte a co všechno si z dané léčby a vašeho času stráveného v ní dokážete sami pro sebe vytáhnout, je jen na Vás!
Když budete sedět, koukat a mlčet, nepřijdete na nic...

Varování: moje životní cesta až ke střízlivým dnům není zrovna krátké čtení

Rozmazlený spratek

Tak jo, kolik z vás je ochotno připustit, že se někdy chová jako malej rozmazlenej spratek? Něco chcete a nedaří se Vám to získat? Nedějou se věci podle vašich představ? Jak reagujete?

Do svých 8 let jsem vyrůstal bez otce s o 13 let starším bratrem. Vždy jsem k němu vzhlížel. Byl to jediný chlapský vzor v rodině. Vlastní otec mi byl vždy popisován jako alkoholik, co od nás prostě odešel. Brácha měl vlastní zájmy, starat se o malého prcka bylo asi to poslední po čem by toužil. Což je pochopitelné, když je vám 18-21 let... Bratrovo zájmem bylo hrabat se v motorech aut a simsonu. Já pobíhal vždycky kolem nebo seděl uvnitř žigula, co stál častěji na špalkách, než že by jezdil, a představoval jsem si, jak řídím. Naše mamka trávila dost času po nemocnicích. Nemocná se srdcem a páteří. No sranda to nebyla.

Jsme ze severu Čech, hodně blízko německým i polským hranicím. Jedna vesnice vedle druhé. Byl jsem hyperaktivní děcko. Nezastavitelný hlavně ve sportu! Za balonem na fotbalových hřištích jsem se proháněl od 4 let. Vydržel jsem hodiny a hodiny. Taky pěkně drzej - nebál se vběhnout na hřiště mezi velký puberťáky! Chtěl jsem hrát fotbal s každým a bylo mi jedno, jak jsou staří nebo velcí. Domů mě museli každý den tahat násilím! Neměl jsem dost i přes každodenní výprask a jednu zlomenou vařečku denně.

Bratra jsem doma vyzýval často k bitkám! Chtěl jsem se prát. Ten mě vždycky odmítal se slovy: stejně akorát zase poběžíš s brekem za mámou. Útočil jsem a útočil a pak s tím brekem vždycky za mámou běžel...

Máma na mě byla prostě krátká. Fakt se mě nedalo zvládat - když mě volali, abych šel domů, vylezl jsem provokativně do koruny stromů a prostě nechtěl slézt. Nejdu! :-D Jednou jsme se s kamarádem vydali na dobrodružnou cestu do Maďarska. Vzali jsme si hole jako správní poutníci a skoro došli až do vedlejší vesnice. Po cestě jsme našli rozbité autorádio. To jsme sbalili a považovali to za vysílačku, pomocí které zavoláme domů z Maďarska. Bohužel zrovna daleko jsme nedošli. Na hlavní silnici, jen kousek před první vesnicí, u nás brzdil bratr na simsonu. Oba jsme dostali přes hubu, naložil nás na motorku a odvezl zpět domů... To nám bylo asi 6 let...

A víte, proč ten malej kluk nechtěl tolik domů? Doma se totiž bál. Zaplavoval ho tam strach z toho, že se máma jednou z té nemocnice nevrátí. Nebo že zase na dlouho odejde. Venku při fotbale, při lezení po stromech na to nemyslel...

Nevím, jestli jsem to třeba bráchovi někdy říkal, nebo mamce...Jestli mi to kdy bylo vysvětlováno nebo ne. I když si toho pamatuji fakt hodně, o tomhle nevím. Vzpomínám nejvíc na to, že chlapi nebrečí a musí být silní! To říkal můj největší chlapský vzor - brácha.

O dva roky později, když mi bylo 8 let, přišel fakt průser. Máma si našla nového přítele a mně nového tatínka, kterého jsem fakt nechtěl! Né protože by snad byl zlej nebo se mi nějak nelíbil. Ale protože on se přílíš brzy pasoval do role otce. Začala výchova a já už si nemohl dělat tak úplně, co se mi zachtělo. Co bylo ještě horší - on bydlel v Chebu, což je na druhém konci republiky, a my se tam měli odstěhovat. Jaký šok pro osmiletého kluka, co byl do této chvíle tak často "opouštěný" máminými pobyty v nemocnici. Upnutý na staršího bratra. Teď jsme se stěhovali přes celou republiku a bratr zůstával ve svých 21 letech na severu.

A ten malej kluk? Jak se na tohle díval? Opustili jsme brášku! Nebo opustil on nás? Zmatek, strach a smutek! V Chebu nová škola a rapidní zhoršení. Na severu i přes mou nezvladatelnost jsem měl ve škole prospěch: samé jedničky a školu jsem měl rád.... V novém bylo všechno špatně. Po večerech jsem se choulel pod dekou s brekem a walkmanem. Pouštěl si písničky z kazety, co mi nahrál brácha. Tomu prckovi, mně, se stejskalo... Brečel jsem potichu! Tak, aby to máma ani novej táta neslyšeli, protože jsem si připomínal slova bráchy: chlapi jsou silní a nebrečí!

Vzdor

Nového otce jsem nikdy nepřijal a začal si k němu pěstovat nenávist. Jak to? No přeci protože po mně jako každý dobrý otec na tomhle světě (dnes to už vím) něco chtěl... Nikdy jsem nebyl dost dobrej a nikdy jsem neudělal nic, co by stálo za pochvalu. Vždycky to šlo udělat ještě lépe... Chodil se dívat na každý můj domácí fotbalový zápas. Hrál jsem středního záložníka za Union Cheb a trenér a ostatní rodiče ze mě byli nadšení. A otec? Po zápase říkával vždy jednu a tu samou větu dokola: "docela to šlo, ale byl si pomalej"

Svatbu měli asi po roce...bylo mi devět. Chtěli, abych si vzal jeho přiímení, což jsem rázně a vzteky odmítl! Takhle bratra nezradím...(Píšu to, jak jsem to vnímal v tom věku)

Z toho vystrašeného a smutného malého kluka jsem začal růst v naštvaného a ukřivděného spratka. Vzdor se stal mým bojem za všechno, co mi provedli... Cože mi to provedli? Vtipné, viďte...

Začal jsem si zase dělat, co se mi zachtělo, domů jsem chodil pozdě a velice dobře věděl, že cokoliv mi otec zakáže, máma mi to povolí! Ano, byl jsem zatraceně hustej malej hajzlík!

Atmosféra doma začala houstnout tím, jak se ti dva nedokázali shodnout na mé výchově.

Dokud jsem ještě v Chebu hrál závodně fotbal - to bylo asi do 15let, držel jsem se na uzdě. Union Cheb tehdy i v žácích hrál 1.ligu. Takže nejvyšší soutěž. Moje pozice byla střední záložník, později i kapitán, prostě talent. Malej Horst Siegl mi říkali :D

Jenže přišlo první zranění kolene. Následovala první operace a pak další, každý rok jedna. Bylo po sportu a po fotbale. Můj vztek, moje ukřivděnost, můj spratek, strach a smutek, všechny tyhle emoce, kterých jsem byl plnej a asi i díky kterým jsem byl takovej sportovec srdcař, najednou neměly kudy ven.

Doma hustá atmosféra, nedalo se tam být... Našim to už prostě nešlo a já začal utíkat na ulici za partou. Jó kamarádi to byla rodina! Jak jsem si myslel...

Svoboda a jsem zase volný !

V 15 letech občanka a já byl dospělej a nesmrtelnej. Narozeniny jsem oslavil tak, že mě kluci museli přivléct až ke dveřím bytu našeho paneláku. V 16 letech po jednom roce jsem vzdal maturitní obor a šel na učňák. Zvolil jsem obor automechanik a to navzdory tomu, že mě auta ani tenhle obor nikdy nezajímal. Zvláštní volba? Komu jsem se asi chtěl podobat?

Tohle můj nevlastní otec neustál. Že neudělám maturitu pro něj byla poslední kapka!
Vzpomínám, jak za mnou přišel a řekl: "od této chvíle si můžeš dělat co chceš, vzdávám to s tebou." Díval jsem se mu tenkrát do očí a prožíval vítězství, které jsem se snažil nedat najevo. Odpověděl jsem jen s ledovým klidem: "tak dobře, díky."

A teď jsem na to sám. Vítězství nebo prohra..

Učňák jsem dokončil levou zadní. Kdo ví jak by to bylo s maturitou. Měl asi pravdu, když říkal, že jsem jenom línej a volím jednoduché cesty. Bylo mi ale jedno, co říkal. Měl jsem na něj vztek za to, že odešel a vzdal to ve chvíli, kdy máma byla nejvíc nemocná. Poslední rok na učňáku už jen ležela na posteli. Ke všem těm nemocem dostala cukrovku. Nebyla schopna do sebe dostávat jakoukoliv jinou než tekutou stravu.

To se odehrávalo mezi 18 a 19 rokem mého života. Celý rok, každý den, jsem několikrát denně poslouchal mamku jak říká, že se těší, až umře. To mě hodně deptalo a já už začal využivat alkohol k tomu, abych na chvíli zapomínal na to, co se doma děje. Uvolňoval jsem se tím... Staral jsem se, jak jsem jen na svůj věk mohl. Jedna sousedka, kamarádka mamky, chodívala pravidelně pomáhat. Když jsem volal bráchovi a říkal, že máma je na tom špatně... Nevím, jestli to nechtěl slyšet nebo si myslel že přeháním. Vždy říkal, že máma byla celý život nemocná a zase bude dobrá. Brácha na druhé straně republiky s vlastní ženou a čtyřmi dětmi. Měl vlastních starostí až až, ale tenkrát jsem byl fakt naštvanej! Měl jsem pocit, jakoby mě nikdo neposlouchal, jakoby mě nikdo nevěříl.

Automechanikem jsem se vyučil a udělal i přijímací zkoušky na další školu, kde jsem si chtěl dodělat maturitu. Asi jsem chtěl ukázat otci, že to zvládnu i bez něho! Hm první den v nové škole na maturitním oboru a když se vracím ze školy domů, najdu mamku ležet v chodbě na zemi. Ještě žila. Už jen nesrozumitelně mluvila a oči měla kompletně černé. Oslepla. Na ty oči nikdy nezapomenu. Zavolal jsem okamžitě sanitku. Odpoledne toho dne na návštěvě mi doktor oznámil, že pokud mám nějaké další příbuzné, měli by ještě ten den přijet, protože maminka se druhého dne nejspíš nedožije.

Tak volám bratrovi, aby okamžitě sedl do auta a natankoval si na 300 km cestu...

Hned za branou nemocnice kupuju láhev vodky, slzy mi tečou po tváři, za bílého dne se nezastavuju a jdu ubrečený městem. Flašku držím v ruce a za chůze z ní upíjim. Domů to mám necelé 2 km. Lidi a zvuky na ulici vůbec nevnímám. Prostě jdu a nic nechápu. Nedokážu přemýšlet ani pochopit, co se to vlastně děje.

Bratr se švagrovou přijedou večer. Měli štěstí, že jsem se vzbudil a šel jim otevřít. Měl jsem v sobě celou flašku. Ráno dorazil zbytek rodiny z Polska. Mamka byla národností Polka a do Čech přišla ve svých 18 letech.... Příbuzní však přijeli pozdě. Jak řekl doktor, tak se i stalo a ráno už naše máma nežila. Zemřela prý na nějakou srdeční infekci. Bratr se s ní ještě stihl večer rozloučit. Poslední slova, která mu řekla byla: postarej se o Tomáše...

Jenže to by Tomáš musel chtít...

Druhý den v obýváku sedí bratr, švagrová, otec a teta, strejda a další členové rodiny z Polska. Nic neříkám a jen poslouchám jak se všichni baví o mě a o tom jak každý ví nejlépe, co se mnou teď bude! Teta si mě chtěla vzít k sobě do Polska, bratr jednoznačně zpátky na sever. Bavili se jakobych tam nebyl. Já tam ale byl a slyšel. A... Bylo mi 19...

Nevydržím to a všechny vyvádím z omylu! Nikam nepojedu do hajzlu! Zůstávám tady. Jsem dospělý a postarám se o sebe sám! Tohle si nenechám rozmluvit. Uvnitř sebe na všechny řvu, na všechny mám vztek! Kde byli posledních 10 let? Teď najednou všichni ví co je pro mě nejlepší.... Tsche...

Školy jsem nechal, šel dělat skladníka do Tesca a svůj žal, smutek i všechny vzteky jsem začal utápět v alkoholu. Takhle krásně jsem se o sebe staral dva roky. Samozřejmě během těch dvou let intenzita mého pití narůstala až jsem začal být nespolehlivý v práci a vůbec... Otec mě nechal bydlet v bytě a dal mi dva roky na to, abych našel vlastní bydlení, protože v dědickém řízení mě i bratra vyplatil z vlastnictví bytu.... Já si samozřejmě nic nenašel, nic jsem ani nehledal - za nájem se mi celé ty dva roky odečítalo z mého dědictví což po dvou letech znamenalo polovinu fuč... Necelá druhá polovina padla na dluhy, které jsem během dvou let stihl nasekat a ze zbytkem jsem odjížděl jako zpráskaný pes zpět na sever. K bratrovi... Což jsem vnímal jako totální selhání a na severu jsem začal pít ještě násobně více....

S bráchou jsme nedokázali vyjít! Jeho zavázala mamka svými posledními slovy: aby se o mě postaral - což jsem já v té době nevěděl a hodně zle jsem nesl to, jak on ke mě přistupuje! Dlouho jsme vlastně byli spíše v rolích otec a syn než bratr - bratr.

Šest litrů vína denně...

Rok 2008 a mě je 21 let. Severní Čechy a jsem tam, kde jsem být nechtěl. V bytě, který mi pronajímá vlastní bratr. Život a svět stojí za hovno. Já stojím za hovno. Nikdo mi nerozumí, nikdo nechápe!
Bral jsem to jakoby se mě stala ta nejhorší tragédie na světě.
Litoval jsem se...

Než jsem se dostal na 6litrů vína za den chvíli trvalo. První zkušenost s fabrikou a automobilovým průmyslem byla fakt pekelná, ale tu práci jsem zvládal dobře. Přišla však celosvětová krize a všechny co nás nabrali těsně před vypršením zkušební doby rychle propustili.

Bratr se švagrovou se mě vždy snažili pořád něco zařizovat, jakobych toho sám schopen nebyl. A možná nebyl. Ale šanci zjistit to mi moc nedali! Čímž ve mě pěstovali pocit neschopnosti a bezcennosti. Vím samozřejmě, že nic takového ve mě vyvolávat nechtěli. Ale...stalo se.
Tlačenka a zařídili mi práci přímo u nás ve vesnici. No jo práce to nebyla špatná - dělal jsem tam dva roky. Možná o něco déle. Seřizování a tisk modelů vláčků.

Úplně každé volno - pátek sobotu i neděli jsme s novými přáteli propíjeli v místních hospodách.
Začal jsem přidávat pití i v pracovním týdnu a začalo to jít z kopce. Zaspával jsem nebo do práce nešel vůbec. Trpělivost vedení nebyla nekonečná. Ještě byli té lásky, že jsme se domluvili na výpovědi dohodou.

Skončil jsem na dávkách a příspěvku na bydlení. Sem tam si šel přivydělat na černo. Pokryl jsem nájem a zbývalo mi akorát na to nejlevnější plastové víno.

Jak truchlit a vyrovnat se smrtí ?

V průběhu roku 2011 je mi 24 let. Už je to pět let co zemřela máma. Jeden by řekl, že po pěti letech už s tím bude člověk trochu srovnaný. Jenže to bych si musel dovolit truchlit a nechat ji odejít což jsem já za těch pět let dokázat neudělal. Vlastně jsem vůbec netruchlil. Chtěl jsem to v sobě pouze zadupat a zapomenout. A k tomu jsem využíval alkohol! Když jsem se napil - nemyslel jsem na to chvíli. Opilý jsem byl uvnitř v klidu a pohodě.

O smrti se nemluví a to je chyba...

Když vám někdo umře, ostatní se s vámi o tom nechtějí bavit. Nemám to nikomu za zlé - je to nepříjemné a smutné téma a lidé prostě jen neví jak se s vámi o tom bavit. Takže jediné co uslyšíte je vyjádření lítosti, což bylo to poslední co jsem já chtěl slyšet. Hned na to, vždy velmi okatě uvidíte změnu tématu - útěk lidí z tohoto rozhovoru daleko pryč! První dva roky v Chebu jsem se neustále potkával se sousedy a lidmi co mi vyjadřovali lítost a smutek... No jo hroznej chudáček jsem byl...

Bratr o tom nechtěl mluvit už vůbec. Je to minulost, musíš jít dál. Prostě tak... Tak jednoduše...Pro něho bylo všechno stručný a jednoduchý. Prostě tak! Jenže on narozdíl ode mě nežil se smrtí každý den po celý jeden rok...

Je v tomhle asi tvrdej - vyrovnal se s tím tak, že to v sobě zadupal natvrdo! To já neuměl. Potřeboval jsem to jinak, ale neměl jsem tušení jak. Musíš jít dál a zapomenout - to byl jediný způsob. Tak dobře. Šel jsem touto cestou, ale mým průvodcem na této cestě se stal alkohol!

Tři dvoulitrovky plastového vína mít za postelí nebo v lednici. Ve 24 letech jsem vysedával zavřený v bytě. Koukal do počítače - seriály nebo jedna online hra. Vypil jsem dva litry po kterých jsem už o sobě nevěděl a lehnul. Usnul. Tenhle stav jsem si nazval "vypínák" - ten se stal cílem mého pití. Moment, kdy sem o sobě moc nevěděl bylo přesně to, kde jsem dosáhl klidu a stavu vyrovnanosti. Samozřejmě to bylo celé falešné, uměle vyvolané alkoholem. Byla to taková malá simulovaná smrt, po které jsem vlastně toužil! Jakmile jsem se z tohoto stavu probral ihned jsem šahal za postel pro další dvoulitrovku. A znova... Pořád dokola! Když už jsem neměl prachy, pomáhal jsem bráchovi v garáži na autech za což mi dal vždycky nějaký peníze. Pořád jsme se jen hádali. Bratr byl v té době dost velkej cholerik a workoholik. V garáži jsem slyšel jen jak sem k ničemu, neumím držet kladivo, všechno zkurvim atd. atd. Pracoval jsem minimálně. Vždy jen když jsem už neměl prachy na víno. Pro jídlo jsem chodil k bratrovi. Vždy mi připravili tašku se starými rohlíky nebo chlebem. Nějakej salám, jogurt, ovoce apod.

Jo řekl bych, že tady už jsem vyřízenej. Ještě trochu jsem to ale přeci jen posunout chtěl...

Proč si ve dvě ráno opilej nevařit špagety....

No tak určitě protože v tom lepším případě zničíte jen hrnec. V tom horším přijdete o byt nebo dům... Jen týden před tímto mým kuchařským dobrodružstvím nechal bratr nainstalovat požární hlásiče do všech bytů, které v domě pronajímal. Já bydlel v přízemí. O patro vejš neteř a nad ní brácha. To si tak spím po mém obvyklém vypínáku, když mě v noci vzbudí šílený bouchání na dveře! Jdu odemknout a otevřít a na chodbě stojí všichni z baráku a řvou na mě, že hořím. Stojím v těch dveřích úplně v klidu a ještě jsem jim vynadal jestli se nezbláznili a totální dým v bytě za mnou jsem vůbec nevnímal. Ne neshořel jsem. Ty špagety se jen upekli... Byl z toho zakouřený byt, který se větral 14 dní. Tak jsem vymaloval, brácha začal v požárním hlásiči pravidelně vyměňovat baterky a já pokračoval ve svém dost smutném životě...

Taky jsem přestal vařit...

Konec nebo začátek?

Jedné noci už jsem byl z alkoholu psychicky i fyzicky tak v prdeli, že jsem šel s vínem na místní most, přes který vedly koleje. Čekal jsem na vlak a chtěl to skončit. Toho vlaku jsem se skutečně dočkal! Jak se ale blížilo burácení lokomotivy a světla z halogenu... No málem jsem se posral. Dokázal jsem se jen držet zábradlí a vlak nechal projet těsně kolem mě. Flašku s vínem jsem držel pořád v ruce a ještě chvíli po té co projel vlak se na ní díval. Byla tam ještě celá polovina což byl jeden litr. Hodil jsem ji do lesa přes most a šel uřvanej spát... Dopoledne jsem vstal a aniž bych komukoliv cokoliv řekl - šel jsem k místní obvodní doktorce. Svěřil jsem se jí jakým způsobem piju, že to nezvládám a nevím co s tím mám dělat. Jestli by mi nemohla nějak pomoci.

Paní doktorka byla skvělá! No tak Tomáši dáme léčebnu? Do Bohnic? Byl jsem odevzdaný a se vším souhlasil. Kouříte Tome? Ano kouřim... Hm tak Bohnice ne tam se moc kouřit nesmí. Tak Horní Beřkovice co říkáte? Tak jo povídám... Zvedla telefon, chvíli mluvila a pak zavěsila. Zvládnete si Tome do hodiny sbalit věci? Cože ? Za hodinu pro vás přijede sanitka Tome... No ty vole! Tak jo zvedám telefon a mám další životní překvápko pro mého bratra... Jako brácha a švagrová si se mnou fakt užili! Díky, že jste to se mnou nevzdali!..

Za hodinu jsem fakt odjížděl...

První léčba závislosti - seznamovací léčba

Psychiatrická Léčebna - Horní Beřkovice

Absolutně vůbec jsem netušil do čeho jdu. Ani jsem nad tím nepřemýšlel... Prostě jsem se nechal tou sanitkou vést. Na příjmu se mnou vedla doktorka dlouhý rozhovor a zapisovala. Pak mě odvedli na příjmové oddělení. Detox chcete-li. Tak to v léčebnách chodí. První dva až čtyři týdny strávíte na příjmovém oddělení, kde se tělo pročišťuje a teprve pak přecházíte na tzv. režimové oddělení.

V té době bylo tohle oddělení ještě spojené s tzv. ochrannými léčbami. To jsou lidé co dostanou léčbu závislosti nařízenou soudem. Většina z takových lidí to dobrovolně neabsolvuje, takže si asi umíte představit, že to nebylo nic moc.

Ještě než mě ubytovali strávil jsem další dlouhý čas na sesterně, kde se mnou sestřička vypisovala další hromadu papírů a měla u toho hromadu otázek. Pomalu mi začalo docházet, kde ve skutečnosti jsem. Otázky ohledně rodiny nebyly příjemné. Furt jsem bulel, emočně jsem byl prostě v prdeli a nedával jsem to. Sestra mě uklidňovala a říkala ať se ničeho nebojim, že jsou tu všichni fajn lidi. Třeba tady "rocky" To je fajn kluk (stál ve dveřích sesterny) on se o vás postará a ukáže vám to tady Tomáši. Když jsem se otočil ve futrech stál plešatý cikán, šířka ramen stejná jako šíře futer. Usmíval se a měl jen dva zuby. Když jsem ho viděl složil jsem se úplně!

Mít v životě jasný řád a pravidla...

To bylo asi to nejdůležitější co jsem si z této léčby dokázal odnést a pochopit. A je to sakra důležitý! Víc jsem tu pobrat nezvládl - na "detoxu" jsem strávil asi týden, možná dva. Celý tento pobyt pro mě byl velký šok. A to takový, že si z toho pamatuju jen minimum! Na režimovém oddělení už byli klienti všichni dobrovolně. Bylo to lepší.

Tady se léčba rozděluje do tří fází. Každá fáze má jasné osnovy, které určují nad čím se máte zamýšlet. Z toho vypracujete, napíšete práci na cca 3-4 strany. Pak to přečtete před celou komunitou (30lidí jako jste vy) a terapeutickým týmem. Vlastně je to takový pocitový životopis. Učíte se pracovat se svými emocemi. Co jste prožíval od dětství až do dospělosti. Rozebíráte vztahy v rodině a děláte si celkový náhled na svůj život a svou závislost.

K tomuhle jsem se dostal a bylo to poprvé od smrti mámy, kdy jsem mohl před někým promluvit nahlas o všem co jsem prožíval. Jednoduché to nebylo - na přečtení máte maximálně 10 minut jinak to musíte přepracovat. Promluvit o všem jak sem to cejtil navíc před 30 lidmi, psychologem, psychiatrem a sestřičkama navíc takhle osobně a z nitra. No... Komunita se k tomu co řeknete po té vyjadřuje a vy nesmíte reagovat jediným slovem! Následuje vyjádření odborníků. Styděl jsem se za všechno, ale reakce všech byly... No poprvé jsem slyšel od někoho pochopení! A to byla kurevská úleva, kterou si dovede představit málokdo. Pardón, ale slušným slovem to vyjádřit neumím.

A pak se Tomáškovi udělalo dobře... Přichází fáze mistr světa

Po přečtení mého pocitového životopisu a postoupení do první fáze jsem nabyl dojmu, že už to všechno chápu! Po těle jsem se cítil bez alkoholu skvěle. Další fáze už tu rozebírat nepotřebuju. Po šesti týdnech jsem byl vyléčený a oznámil jsem revers. Staniční sestra - to je asi ta nejúžasnější žena na této planetě mi věnovala takový úsměv, který vám uměl říci všechno beze slov. Řekla mi: tak dobře. Však se tu ještě uvidíme. No to určitě! Myslel jsem si...

Návrat na sever...

Vracím se tedy zpět do bytu, který mi pronajímal brácha a který zažil už asi všechno. Hrdý abstinent - to byla novinka.

Každé ráno jsem vstával v 7 hodin. Napustil si plnej kýbl s vodou, bral jsem koště a hadr a celý byt vytíral. Stejně jako každé ráno v léčebně, kde měl každý z nás přidělený nějaký rajón. Pak jsem šel do obchodu pro čerstvé rohlíky s máslem. Snídaně jak má být. Dovolil jsem si narozdíl od dvou rohlíků v léčebně i čtyři!... Aktivně jsem hledal práci, dojížděl na Úřad práce... Mezi tím jsem chodil na melouchy a snažil se vydělat nějaký peníz...

Strach rodiny a jejich časté otázky jestli jsem v pořádku mě teda moc nepomáhaly ale dobře...

Asi po 14 dnech...

A je mi jasné, že tomuhle nikdo kdo to dočetl až sem neuvěří. Jako každé ráno co jsem šel do obchodu pro rohlíky, stojím s košíkem u pokladny. Kouknu se do něj a uvnitř mám láhev červeného vína. Dost drahou, žádný plasťák. Opravdu si nevybavuji jak jsem si ji tam dal... Ale byla tam! No jasně... Vrátit do regálu jsem ji fakt nešel....

Pán je gurmán...

Vždy jsem rád četl knihy. Tuto krátkou fázi mého života bych pojmenoval: Gurmán s večerní knihou

Naivně jsem si myslel, že to udržím pod kontrolou. Páteční večery s drahou sedmičkou červeného a knihou... Vydrželo to asi dva pátky. Třetí týden jsem byl gurmánem už i v sobotu a čtvrtý týden jsem byl gurmánem i ve středu. Přečetl jsem toho vskutku hodně... Brácha mě ale hned prokoukl a přišla první hádka a konflikt. To jsem samozřejmě emočně neustál a hned po této hádce jsem se šel zkalit až do vypínáku...

Uvědomil jsem si, že v blízkosti bráchy žít nedokážu... Sbalil jsem si všechny věci do dvou tašek a odjel vlakem do Mladé Boleslavi, kde v té době čerstvě pracoval i jeden z mých synovců. Šel jsem do pracovní agentury a samozřejmě jako automechanik dostal práci v továrně hned! Zařídili i ubytovnu. Vítězství? To asi ne, ale nelituju toho. Byla to dobrá životní zkušenost. Ve škodovce jsem pracoval skoro tři roky. Podrobně se o tomto období v Boleslavi rozepisovat nebudu. Řeknu jen - práce ve škodovce a ubytování? Totální líheň pacientů se závislostí na drogách a alkoholu... Tak to prostě je! Spousta Poláků s kterýma jsem se díky původu mé mamky hodně rychle spřátelil. Víno jsem zavrhl a začal chlastat vodku a rum ve velkým. Ženský a vztahy? haha... Chodil jsem navštěvovat jednu děvku na privát což stálo dost peněz. No, této jediné jsem byl věrný. Ona a vodka s rumem - takový život stál dost peněz. Takže dluhy zase rostly... S prací jsem jako obvykle problém neměl. Kam mě dali tam jsem zvládal. Jenže čím více a častěji jsem pil, tím častěji jsem měl pondělí až v úterý nebo i ve středu... Trpělivost vedení opět nebyla nekonečná a po třech letech jsem skončil s výpovědí na ulici v Mladé Boleslavi. Blížil se konec roku 2015 a mě bylo 28 let.

Park léčebny Horní Beřkovice

Druhá léčba - jinak a lépe

V rukách zase ty své dvě tašky a stojím večer v mrazu na ulici. Volám bráchovi jestli bych mohl přijet. Podělal jsem to.

Sedám na vlak v Boleslavi a přijedu pozdě večer. Sedíme u stolu já brácha a švagrová... Tady už v sobě nacházím trochu pokory a sám uznávám, že jediná cesta vede přes léčebnu, protože i když jsem v Boleslavi byl tři roky - je pravdou, že jsem nežil. Nezvládal. Jen jsem pracoval, abych mohl ve volném čase pít alkohol. Sám se dnes divím jak jsem tam mohl přežít tak dlouho...

Jestli jsem si odnesl něco dobrého ze škodovky, tak to bylo posílení psychiky a zkušenost do života. Práce v pásové výrobě a navíc ve škodovce vás ať chcete nebo ne naučí pracovat pod fakt velkým psychickým tlakem...Na úkon své práce máte 60 vteřin a pak znova. 8 hodin dokola. Tohle mě vážně dost zocelilo a posunulo. Taková práce není pro každého. Nejednou se stalo, že přišli noví lidé první den do práce a v polovině směny - po pauze je už nikdo neviděl. Prostě utekli...

Tentokrát jsem sanitkou nejel... Sami jsme do Beřkovic zavolali. Paní vrchní sestra, další skvělá žena, která má příjmy závislosti na starost nám vyšla vstříc s brzkým termínem nástupu.

Věděl jsem už do čeho jdu. Taky jsem byl o čtyři roky starší a obohacený o nějakou tu životní zkušenost. Emociálně nevyrovnaný stále ještě ano. Jen už ne taková emoční troska jako prvně.

Jestli jsem měl z něčeho nervy tak jen z toho příjmového oddělení. Vzpomínal jsem na rockyho a ostatní soudem nařízený léčby. No co už, když to bude muset být - dám to!

Za těch pár let dosáhla změn i léčebna...

Tou hlavní bylo rozdělení soudem nařízených a dobrovolných pacientů. Příjmové oddělení nese název: Stabilizační oddělení 7C. Tady jste měsíc. Také pracujete na jakémsi elaborátu podle osnov. Tento měsíc se tu lidé vlastně třídí ( já tomu říkám "sejto" ) Na lidi co po měsíci odejdou ven a na ty co chtějí pokračovat na režimové oddělení 7A a pokračovat dlouhodobou léčbou své závislosti.

Ten kdo chce se svou závislostí skutečně něco dělat, tomu jeden měsíc nestačí! Za jeden měsíc si akorát odpočine, vyčistí tělo a připraví ho na další jízdu...

Jinak a lépe..

Během prvního měsíce sedím na chodbě a často přemýšlím nad tím co teď bude. Dobrá za prvé: po měsíci ze mě nebude mistr světa a neodejdu na revers! Za druhé: Tentokrát budu pečlivě poslouchat odborníky. Co říkají - odevzdám se jim se 100% důvěrou !

Poznání z této léčby?

Odpoutat se od bratra a začít žít život podle sebe. Nesrovnávat se s ním a nesnažit se mu vyrovnat. On nastavil laťky nedosažitelně vysoko. Je na čase objevit vlastní život a přestat žít ten jeho! Často mi to mlátili o hubu. Pořád se točíte kolem svého bratra jak ten papírovej čertík!
Dalším zásadním bodem je míti doléčování po léčbě. Šest měsíců jste izolovaní a každý den po tuto dobu máte kolem sebe 30 lidí. To je komunitní forma léčby. Když vylezete ven jste sami a to fakt nechcete!

Odpoutat se od bratra nebylo jako lusknout prstem. Pokud se vrátím na sever a budu v jeho blízkosti a pod jeho vlivem, tak to zvládnu jen horko těžko. Našel jsem tedy doléčování formou chráněného bydlení v Českých Budějovicích a má cesta napříč republikou mohla pokračovat.

Rodině se to nelíbilo - chtěli mě mít na blízku a pod kontrolou. Na rodinné terapii mě psycholožka podpořila a já si za svým rozhodnutím stál. Stát si za svým rozhodnutím takto a střízlivý. To bylo poprvé v životě a řeknu Vám, že tepová frekvence byla hodně vysoko!
Tak tedy švagrová s bratrem řekli, že mě v této cestě a rozhodnutí podpoří. Hlavně teda proto, abych jim to jednou nemohl vyčítat. Že to v Budějovicích zvládnu, tomu ale nevěřili.

Ještě mi bylo doporučováno kontaktovat otce. Je to 10 let co jsem s ním mluvil naposledy. Smrt mámy mu dávám za vinu a absolutně vůbec o tom nechci slyšet. Na tato doporučení reaguju přehnaně impulzivně!
Uvnitř jsem plný hněvu na něho, na bratra a vlastně na celý svět. Cítím se hodně ublížený a raněný. Nebyl jsem tak úplně v právu se tak cítit. Ale přiznat to kompletně jsem ještě připravený nebyl.

Co jsem byl postupně ochotný přiznávat bylo to, že brácha nemyslí vždy co řekne, tak jak to říká. Přiznávám si už, že je v právu, když mi ani trochu nevěří. A že nebýt jeho jsem už nejspíš mrtvý.

Sestřička, která mi otevřela oči !

Každou sobotu se chodilo na povinnou terénní terapii. Celá komunita se jde projít na pár hodin do lesa za doprovodu sestry. Bože! Bezcílný chození! Vymlouval jsem se u lékaře na své operace kolen a ten mi vždy zapsal do papírů: omluven z terénní terapie! Samozřejmě bych to zvládl, ale já byl zatraceně vyčůranej...

Jedné soboty drží sestřička, která se drsné upřímnosti nebála, seznam pacientů a hlásí jména těch co jsou omluveni. Mé jméno tam bylo taky, ale ona ho záměrně nepřečetla. Ptám se jako o co jde? Já jsem taky omluvený, já nemůžu! Zvyšuju hlas! Nemám vás tady Tomáši - doktor vás asi uschopnil. Celej zrudnu a hrudník mi začne doslova hořet! Jak jako do prdele!? To není možný tohleto... To si budu stěžovat! No Tomáši teď o víkendu s tím nic neuděláme, musíte jít a tohle vyřídit v pondělí s lékařem. Poskakoval jsem tam na schodech, vynervenej a vzteklej! Chvíli mě v tom nechala. Tak já se teda jdu převléknout do prdele no! A ona - nikam nechoďte. Jste omluvený. Uklidním se a chvíli na sebe koukáme. Pak řekne: malej vzteklej spratek.. Úplně mi to došlo co já dělal. Jak jsem vyváděl.. Bože... Od ní jsem to přijal. A dodnes jí za to děkuju. Na tohle nezapomenu... Ukázala mi toho vzteklého spratka ve mě co reaguje přehnaně impulzivně, když není po jeho a který se právě v takových situacích venku šel hned vožrat, aby se uklidnil!

červen 2016 České Budějovice

Sladký domove! Tady na jihu Čech - to bude ono... :)))

Chráněné bydlení je pro lidi co ukončí dlouhodobou léčbu závislosti. Je to skvělý program, za který jsem fakt vděčný. Po dlouhé izolaci od světa se pomocí tohoto programu máte možnost postupně začlenit do běžného sociálního života.

Bydlíte v domě o několika pokojích, za který platíte nájem. Celkový počet obyvatelů je myslím 12.
Jste součástí menší komunity, takže nejste sami. Zároveň je tu program terapeutických skupin, dva terapeuti a jeden sociální pracovník.
Samozřejmě si musíte najít práci a začít normálně fungovat. A dodržovat program. Řád a pravidla.
Toto bydlení je na dobu 6 měsíců během kterých šetříte a připravujete se na přechod do bydlení vlastního. Po ukončení chráněného bydlení máte dalších 6 měsíců ambulantního docházení na individuální a skupinovou terapii.

Tohle rozhodně má smysl!

Venku začínáte nový život a to jak to na vás působí, jak ho prožíváte. To si v léčebně nezkusíte. Je dost možné, že ze spousty dění ve střízlivosti venku budete překvapeni a tak je super, že máte stále k dispozici toto bezpečné prostředí a odborníky s kterými o tom můžete mluvit!

Mým příchodem na Prevent se v mých cílech nic moc nezměnilo. Stále jsem se držel hesla: hlavně se nestát mistrem světa. Tihle lidé ví co dělají a mají spoustu praxe se závislostí. Takže opět 100% důvěra v to co říkají a doporučují...

Hlavní téma - VOLNÝ ČAS

Na prvním místě je samozřejmě práce! Být schopen platit nájem a své závazky. Dluhy atp.

A co po tom? Po práci přijít domů a lehnout vyřízený k televizi... Určitě? Tohle rozhodně cesta ke spokojenosti nebude. Tohle vede jen k otrávenosti, únavě a negativnímu myšlení. A je jen otázkou času než půjdu pro flašku nebo drogy...

Poslouchal jsem terapaeuty a začal se tím zabývat. Práci jsem měl ve fabrice na tři směny což teda zrovna zdravé pro závislého není, ale byl jsem v tom dobrý a měl praxi.

Je mi 29 let a posledních deset let jsem jen chlastal a nedělal nic jiného. Dobře, pracoval jsem, ale volný čas byl vždy vyplněný alkoholem. Takže co teď?

První mě samozřejmě napadl fotbal. Vzhledem k mým šesti operacím kolen ( tři na každém) to ale zavrhnu. S tím jsem smířenej. Fotbal prostě nepůjde. Můj spolubydlící byl kuchař a posilovna - to bylo jeho! Nabídl mi ať začnu chodit s ním. Trpím ale slušnou sociální fobií. Na veřejnosti si v sobě nosím nálepku alkoholika, závisláka. Mezi lidmi trpím úzkostmi. On ale chodí do sportovní haly což je posilovna Budějovických volejbalistů a veřejnost tohle místo moc nenavštěvuje. Tak super! Tohle by šlo...

Parťák ale po 14 dnech všechno balí a odjíždí za nabídkou práce do hor. Jednou jsem šel do té posilovny sám a pak nic. Konec schluss! Přistihnu se u televize jak se válim, žeru chipsy a fakt nemám náladu. Utahanej z práce a protivnej. Napadne mě ta posilovna, ale nechce se mi samotnému. V ten moment se na sebe hrozně naseru! Jako fakt bude určovat někdo druhý jestli zvednu tu prdel a půjdu něco dělat? Budu závislý na druhých? Ne!

Oblékám kraťasy, tričko a starý děravý kecky! Venku prší a mě je to jedno! Půjdu si zaběhat...

Od modrého mostu, to je hned za doléčovákem u řeky Malše k druhému mostu. Jedno kolečko má 800 metrů. Běžím rychle jako blázen poháněný tím dobrým vztekem na sebe. Plíce mě z 20 cigaret denně bolí a pálí. Letím dál v dešti a po prvním okruhu si to začínám užívat a směju se! Po třech okruzích a 2.4 kilometrech málem vyplivnu plíce, ale domů se vracím pozitivně nabitej.

Z alkoholika běžcem aneb cesta k nové identitě.

V terapeutických skupinách, které jsou každé pondělí a středu se stává, že noví lidé přichází a jiní z programu odchází. Je zvykem, že při první skupině se novému všichni v pár větách představíme. Každý vždy začíná svým jménem a hned za to dosadí: "a jsem abstinujicí alkoholik nebo toxík" Jo proč ne... Já to ale chtěl u sebe změnit. Vnímal jsem to u sebe jako minulost od které jsem se chtěl odpoutat. Ne ji vymazat, ale odpoutat!

Už jsem chodil běhat pravidelně 4x týdně na moje tři kolečka podél Malše. Po měsíci jsem poprvé uběhl o jeden okruh navíc a přišla radost z překonání. Wow 3.2 km :-D A byl jsem tam! Touha po sebepřekonávání zažehnuta. Pátý týden jsem změnil trasu a běžel na "malák" Dal jsem celý okruh kolem Malše, který měřil rovných 5 km...

Bylo to v sobotu ráno a jak jsem probíhal kolem jezu, v dálce před sebou vidím maminku s kočárkem a vedle malé dítko, které se tam snažilo pobíhat s rozpřaženýma ručičkama. Vyvažovalo se tak, aby udrželo rovnováhu. Hezký :)) Jak se k nim přibližuju maminka zaklekne k dítku, které na mě ukazuje tou svou ručičkou. Když probíhám kolem nich slyším tu maminu vysvětlovat: "běží viď? To je totiž běžec víš"

Tam si v sobě poprvé říkám, že není nutný si za sebou tahat svou minulost jako nějakou vězeňskou kouli. Alkoholikem jsem býval, teď jsem střízlivej a žiju jinak, bez alkoholu. V příští skupině se představuji jako Tomáš, běžec a bývalý alkoholik... Slovíčkařim? Určitě ano. Nechci se povyšovat nad ostatní nebo se nějak přehnaně odlišovat. Tahle slovíčka byla a jsou důležitá jen pro to, jak vnímám sám sebe uvnitř. To je pro mě samotného prostě důležité, protože se tak zbavuju toho zakořeněného pocitu bezcennosti jako člověka...

Sociální fobie a úzkosti

Říjnová sobota na Preventu a jeden kámoš přijde dopoledne ke mě a říká: hele kámo dneska se běží závod v centru města! Night Run. Ty běháš ne? Nechceš jít? Já tam jsem na brigádě, pomáhám stavět trať apod.
Srdce se mi rozbuší vzrušením a říkám jasný YES ! A pak se zastavím a říkám: ty vole to asi nedám. Tam bude miliarda lidí. V tu chvíli jsem měl svázanej hrudník úzkostí. Z té představy množství lidí na jednom místě. Celé dopoledne jsem chodil po baráku a myslel na to! Hrozně jsem chtěl, ale strach a fobie mi v tom bránila.

Napadlo mě požádat jiného kamaráda jestli by nešel se mnou. Vysvětlil jsem mu co mi brání a jaký mám problém. Přítomnost známého člověka, kamaráda, by mě dost pomohla to tam překonat a jít do toho. Ten kluk souhlasil.
Tak jsme šli odpoledne na náměstí v Českých Budějovicích a bylo to ještě horší než jsem si představoval.
Každopádně jsem se zaregistroval na Avon běh 5 km. Night run byl na 10km a to jsem si ještě nevěřil.
Stojíme před startovním koridorem do kterého začínají přicházet běžci. Kámoš mě tam žene taky. Běž běž! Nejdu ty vole. Ještě ne! Půjdu až tam budou všichni. Když nebudu mít nikoho za zády a všechny před sebou bude to lepší. Oká souhlasil a tak jsme čekali... Po chvíli kdy už tam byla fakt horda lidí stojím jak přimrzlej a on mi říká: hele klid, teď už tam budou všichni - pár minut do startu tak běž. Souhlasil jsem.

Tak tam vlezu a po chvilce zjišťuju, že tam do prdele fakt všichni nebyli! Byla tam přesně polovina startovního pole. 250 běžců. Dalších 250 lidí se omg začalo skládat za mnou. Byl jsem přesně uprostřed davu 500 lidí. Staženej krk. Sucho a nemohl jsem skoro dýchat. Ještě než jsme vyběhli měl jsem celý triko durch!
Když odpálili start bylo po všem.
Jakmile jsem se rozběhl byl jsem to jen já, země a pohyb!
A tak jsem začal navštěvovat další závody - hlavně pro tu společenskou událost a proto, že jsem tímto způsobem zmírňoval své úzkosti a sociální fobii.

Funguje to!

Mistr světa se ze mě nakonec přeci jen stal. A byl to tvrdý pád...

Ne nebylo to po tom závodě :-D Chráněné bydlení a program Preventu jsem řádně dokončil a našel vlastní bydlení. Na čtyři zdi v garsonce jsem ale připravený fakt nebyl. Bohužel možnost docházet dalších 6 měsíců ambulantně jsem nevyužil. Rozhodl jsem se, že teď už to zvládnu sám. Našel jsem i přítelkyni a vlastně ve 29 letech měl první normální vztah. Zamiloval jsem se a nasadil růžový brejle! Všechno bylo zalitý sluncem. Nezkušenej blb.

Láska = všechno šlo stranou - běhání, málem i práce a já se na ní upnul. To samozřejmě vedlo k rozchodu a já se v dubnu 2017 - čtyři měsíce abstinování po Preventu vracím ve vzteku a sebelítosti zpět k lahvi... Dva měsíce se snažím zapomenout na tu bolest s flaškou. Stačilo tak málo a všechno bylo pryč.

V červnu volám do Beřkovic a brzy na to nastupuju třetí dlouhodobou léčbu. Byt a všechno v Budějovicích opouštím. Přicházím o to...

V třetí léčbě jsem vyhodnotil co jsem udělal špatně. měl jsem čas dát se do kupy. Volného času po večerech jsem začal věnovat knihám o běhání a objevil, že by se v této aktivitě dalo hodně rozvíjet. To bylo ale bokem.... Zásadním tématem a k čemu jsem svolil, bylo napsání dopisu otci do Chebu a uznal, že on za smrt mámy nemůže. Pomalu taky dokážu uznat, že on nebyl tak špatnej a vlastně mu začínám sám v sobě odpouštět...

Jeho odpověď zněla: čekal jsem přes deset let na tvůj kontakt a chci ti říct, že chyba byla především v nás. V tom, že jsme se nedokázali shodnout na tvé výchově... Rád se s tebou setkám, chci tě vidět. Můžeš kdykoliv přijet...

V jižních Čechách jsem každopádně objevil místo, kde dokážu žít život podle sebe. Sice jsem v této léčbě přemýšlel nad útěkem - třeba do Brna. Jsem mistrem nových začátků. To bych ale zvolil jednoduchou cestu. Ne vrátím se na jih a budu pokračovat tam, kde jsem si to zamiloval! To byla těžší cesta a rozhodně správná varianta.

RunCzech 2018

Na konci roku 2017 po ukončení třetí léčby závislosti na alkoholu se vracím do Budějic. Po druhé dokončím program chráněného bydlení a najdu pronájem. Věnuju se vytrvalostnímu běhání to mě žene dál a nabíjí v abstinenci. V červnu - přesně dva roky po té co jsem začal běhat, dobíhám do cíle svého prvního závodu v půlmaratonu (21.1 km) Ulicemi města běželo přes tři tisíce běžců, já mezi nimi a v cíli prožívám neuvěřitelný pocit z toho, že jsem to dokázal. Snil jsem o čase kolem dvou hodin. Nakonec jsem to zaběhl v čase 1:47:32 což jsem od té doby ještě nepřekonal.

Ještě jednou jsem si musel nabít držku - v roce 2019

Udělal jsem jednu a tu samou chybu po druhé!

Izoloval jsem se od společnosti, lidí a přátel. Toužil jsem po vztahu a třeba založení rodiny. Z hledání partnerky jsem si udělal "sportovní disciplínu" a samozřejmě tím jak se nedařilo - mé frustrace a negativní myšlení se zlým pohledem na svět rostlo a rostlo.

Můj mozek to chtěl vyřešit lahví Ferneta s tím, že jen jednou! Bože - taková blbost...

V červnu ještě s mým nejlepším kamarádem Vencou zaběhnu Budějovický půlmaraton ale zjišťuju, že běhání nebude lékem na všechno.

Tentokrát jsem to zavolal švagrový a brácha okamžitě jedná!
Odveze mě z Budějic s tím, že půjdu na sever!

Jako přes kopírák zažívám situaci deset let starou. Den, kdy jsem to nezvládl v Chebu a vracel se na sever. Tohle jsem si asi vážně potřeboval zažít proto, abych zjistil jak moc velkej debil jsem a skutečně si uvědomil, že se připravuju o život v jižních Čechách.

Někdy si uvědomíte co je vám nejdražší až ve chvíli, kdy o to skutečně přijdete.

Severní čechy po druhé a konečné dobrodružství námořníka

Na severu i díky bráchovo známému najdu práci "šífáka" na ropném tankeru v Holandsku. Opět v práci žádný problém i když nikdy před tím jsem se neplavil ani na člunu. Čekal mě tanker, který vážil nenaložený šest tisíc tun... Posádka: kapitán já a další dva chlapi. Toť vše...

Zase skvělá životní zkušenost - byl jsem tam rok. Pracovalo se na turnusy - 21 dní na lodi 21 dní doma. Asi tomu neuvěříte, ale moje posádka nechlastala. To byla vskutku výjimka mezi posádkami na lodích. Umíte si ale asi představit co jsem dělal ty tři týdny doma. Sever jsem nesnášel a nedokázal jsem se smířit s tím, že jsem přišel o jižní Čechy. Psychicky to nedávám a začínám se demolovat vodkou a rumem. Je z toho zánět slinivky, první návštěva záchytky a následně psychiatrie v Ústí nad Labem. Pak interna v Děčíne a moc už nechybělo.... Podle doktora se s tou slinivkou už nikdy neproběhnu což znamená můj totální konec!

Rotterdam

Poslední pokus o normální život?

Z interny Děčínské nemocnice volám do Beřkovic jestli by se ještě se mnou něco nedalo dělat. Vztahy s personálem jsem tam měl vždy dobré. Má snaha o normální život bez alkoholu byla vždy upřímná. Paní vrchní sestřička mě přijala na měsíční stabilizaci, kde jsme s panem primářem (mimochodem maratoncem) hovořili o tom, co se mnou dál. Hlavní otázkou bylo to, co vlastně od Beřkovic chci. Nevěděl jsem to. Mluvili jsme o tom, že by mě tu příležitost k dlouhodobé léčbě dali. Přestože tu je pravidlo 3x a už ne. Což jsem měl vybrané. Sám jsem ale uznával, že fakt nevím co nového by mě mohla dlouhodobá léčba závislosti v Beřkovicích dát.

Primář říkal jestli jsem nepřemýšlel o jiné léčbě? Někde jinde. A ano to mě napadlo, ale moc se mi nechtělo do cizího prostředí. Tady jsem to znal a byl jsem s tím v pohodě. Zůstat by však byla volba jednoduší (pohodlný) cesty a to taky dělat nechci.

Tak jsem zavolal do Červeného Dvora v jižních Čechách a dohodnul si nástup dlouhodobé léčby zde. Na rovinu řeknu, že jsem v tom zároveň viděl i příležitost získat zpět svůj život na jihu.

Červený Dvůr a čtvrtá - poslední léčba

Vůbec jsem nevěděl co od červeňáku čekat. Docela jsem se toho bál. Tady se každopádně nevede tak striktně přísný "Skálovský" režim jako v Beřkovicích. Psychiatrie celkově prochází transformací a tady jsou dost pokrokový. Snaží se tu o to předat co nejvíce zodpovědnosti klientovi do jeho vlastních rukou. Nemyslím si, že je to špatné.

Co tady já ale budu rozebírat? Smrt mámy - s tou už jsem se smířil - trvalo to deset let ale ano - mohu říci, že jsem smířenej a nechal jsem ji odejít. Křivdy a ublíženosti, hněv na bráchu, otce, na bejvalku a na celý svět za poslední roky taky nechávám pomalu odejít. Pochopil jsem, že jsem si vše od malička jen zle přebíral podle sebe. Nikdo mi vlastně neubližoval... Jen já si to tak přebíral. S otcem jsem se po 12 letech osobně setkal - jel jsem za ním do Chebu a strávil s ním víkend. Docela nostalgie - po těch letech spát ve svém starém dětském pokoji.

Přeci jen jsem na něco díky panu magistrovi přišel. Ego, výkon a výsledek. Pořád to tady do mě hučel. Fakt mě ten chlap vytáčel a docela jsem s ním bojoval! Prý že příliš často a moc běhám! Cože jako? Už už se dral můj malý vzteklý sprateček na povrch. Jenže já už ho docela slušně ovládám a tak se jen zhluboka nadechnu a zeptám se magistra jak to prosím myslíte? Nerozumím..

Prý když každý den běhám nemám čas zjistit co jiného bych ve svém volném čase mohl dělat, co by mě mohlo bavit...Když onemocním nebo přijdu o nohu... Bóže... Uzavřeli jsme dohodu. Nevím jestli s tím návrhem přišel on nebo já... Asi on. Budu teď následujicí čtyři týdny běhat místo 6x v týdnu jen 3x. Neměl jsem s tím problém. Samozřejmě měl pravdu, protože já najednou čuměl co mám jako dělat :-D

Mr. Yoda :D

Volný čas, který mi vznikl díky tomu, že tolik neběhám jsem začal věnovat kreslení tužkou. A myslím, že to není úplně marný...

Ani ten magistrovo záměr nebyl vůbec špatný. Cením si toho velice! Ukázalo mi to, že mohou přijít momenty, kdy nebudu moci běhat. Tak abych se z toho nehroutil, protože na běhu přiznám závislý prostě jsem... Běhání mi totiž zachránilo mnohokrát život...

Na druhou stranu i když jsem teď běhal jen 3x týdně - v těch třech dnech jsem navýšil objem KM tak, že to za týden hodilo stejný počet kilometrů jako když jsem běhal 6x... ;-p

Jedna důležitá skupina pro mě tu byla! Nějak mi tu dochází, že se snažím vyhejbat a zkoušet nové činnosti. Proč třeba nejdu zkusit hrát volejbal? No protože to neumím, nikdy jsem to nehrál. A protože v tom nebudu patřit mezi ty nejlepší. To je ale na hlavu viďte? Tohle zjištění mi nějak rozsvítí. Vydám se teda jednou s ostatními zkusit ten volejbal. A jo fakt mi to nejde a dost často se mi ostatní i zasmějou. A já zjišťuju, že to není vůbec špatný účastnit se něčeho i když v tom nejsem dobrej, nebo jen ten nejlepší. Ukazuje to na mou lidskost a nedokonalost, objevuju přirozenost. Myslím, že jsem se v životě dost často snažil o dokonalost. A jestli ano - musel to bejt teda hroznej pohled. Být nedokonalý je přirozený. Tohle jsem tu vnitřně dokázal přijmout.

Pondělní běžecký klub

Na to, že první dny jsem netušil vůbec co tu budu řešit se to celkem dobře rozjelo. Asi tím nejdůležitějším poznáním byl pondělní běžecký klub. A téma izolování se od lidí od společnosti k samotě, kterou jsem nikdy nezvládal. To byl po každé konec mé abstinence!

A mnozí mi dají za pravdu, že nejen můj...

Běhání je přeci jen dost individuální sport. Venku se ze mě stal běžec sólista zaměřený na vlastní sebepřekonávání. Rychleji a dál a ještě dál. Výkon, výsledek a sebedestrukce skrze sport.

Stejně jako s tím volejbalem jsem se jedno pondělí sebral a šel běžet se skupinkou dalších běžců pondělního běžeckého klubu. Tady mi dochází ta odpověď na otázku mé zoufalé rodiny: proč ti to v léčbách jde vždy v pohodě a relativně snadno a venku je to pro tebe o tolik těžší?

Protože tady jste součástí komunity 30 lidí se stejnými, nebo hodně podobnými problémy. Nejste sami. Když jsem běžel se skupinou naposledy než jsem odcházel - říkal jsem si, že podobné party lidí co sportují chci být součástí i nadále. Tohle mi pomůže venku nevnímat život tak osamoceně.

A navíc tímto způsobem můžeme všichni činit kroky k tomu neupadnout do izolace a k samotě. Což jak jsem za ty dva roky zjistil je častý problém lidí, kteří se k závislosti vracejí.

Takže 2. listopadu 2020 je den, kdy odcházím ze své poslední léčby závislosti na alkoholu a zakládám tuto skupinu na FB. Třeba by i další lidé mohli nacházet v této skupině ten pocit, že na to nejsou sami. Že někam patří a jsou součástí komunity nebo týmu. A nebo si v tom najdou něco svého, něco úplně jiného. Proč by ne?

2. listopad 2022 je den, kdy píšu poslední slova tohoto článku, který se trochu vymkl kontrole :-D Jsou to zároveň přesně dva roky co jsem odešel ze své poslední léčby závislosti na alkoholu a dva roky co plně abstinuji.

Život mě pravda někdy i sere, ale jinak je krásný! Když ho žijete...

Cílovka mého prvního závodu v maratonu 42.2 km

3. října 2021 bez jednoho měsíce první rok mé abstinence po léčbě v červeňáku. Je mi 34 let.

Vzpomínám na první běh a na těch prvních 2.4 km okolo Malše v dešti. Na jehož konci jsem málem vyplivnul plíce, ale objevil skvělý pocit ze sebe! Z pohybu!..

A po dlouhých pěti letech cesty v běhu, která skýtala vzestupy i pády vidím tenhle cíl maratonu v Hradci Králové.

Připomíná mi to, že možné je vše, když to člověk nevzdá i přestože naději má jen mizivou...

Jestli to někdo přečetl celé až sem tak mi napiště a já vám daruji fungl nové běžecké potítko jako odměnu za váš výkon ;-D

Mějte se, žijte a sportujte, hýbejte se ;-)

Autor článku: Běžec, bývalý alkoholik a zakladatel spolku Běž/\Buď - Tom Jandus